Snahu o potravinovou soběstačnost můžeme rozdělit do dvou směrů. První směr je prezentován knižkami a kurzy, které zájemcům až romanticky prezentují možnosti, jak se osvobodit od „zlého“ konzumu a dokázat světu, že se mohou odpojit od „systému“. Druhý směr je založen na prostém přání mít vlastní levné a zdravé potraviny.
V čem se tyto dva přístupy liší?
Co si budeme povídat – romantika v zemědělství je dřina. Můžete sice vzít motyčku, nebo zapřáhnout krávu či koně a jít obdělávat kousek svého pole. Ale proč se nedomluvit s některým lokálním zemědělcem na spolupráci? Sedlák vám pomůže se svojí technikou zorat pole, nebo třeba i něco zasít. Zato mu zaplatíte částí sklizně, nebo tržbou z jejího prodeje, a zbytek je pro vaši potřebu. není to romantika, ale je to způsob spolupráce, který vám zajistí vlastní zdravé jídlo, zbyde vám víc volného času a dokonce, v případě dobré úrody, můžete získat z prodeje plodin i něco navíc.
Přesvědčit lidi, aby si pěstovali vlastní jídlo a prodávali přebytky je důležité. Postupně se tak vytvoří komunita, kde se každý bude věnovat něčemu jinému a všichni budou mít širokou škálu zdravých potravin.
Proč komunita?
Komunity existovaly vždy. Komunita byla a je přirozená součást zejména venkovského života. Nikdy nikdo nepěstoval všechno sám. Fungovalo to tak mnoho stolení, mělo by to tak fungovat i dnes. Je škoda, že se někteří lidé, pohlceni romantickými představami, snaží vypěstovat si všechno sami a dokonce bez techniky. Naši předci by nás zřejmě měli za blázny, kdyby viděli, jak zavrhujeme moderní vynálezy, které dokáží ušetřit tolik času a práce.
Pokud ale někdo bude trvat na oné romantice, měl by si to vyzkoušet opravdu důsledně. Představme si to asi jako život ve středověku, nebo po apokalypse. Tedy žádné elektrické čerpadlo a hadice, ze které nám „sama“ teče voda, ale ruční pumpa, nebo vědro a studna. Chcete stavět vyvýšené záhony z pomocí prken? Pokácejte s pomocí sekery a pily strom, opracujte ho, dotáhněte z lesa domů, nařežte fošny. Máte představu, že záhony (kromě jiného) zaplníte senem a větvemi? Vezměte kosu, posekejte louku a choďte každý den s pomocí hrábí obracet seno a sušit. S pilkou vyrazte na průklest ovocných sadů. Pak možná zjistíte, že vám je líto té námahy jen kvůli záhonu a chtěli byste seno využít lépe, třeba jako krmivo pro králíky či kozu…. Tak co myslíte, je opravdu tak špatné šetrně a s rozmyslem využívat moderní techniku?
Náš projekt „komunitní zahrady“ právě toto řeší. Přivádí lidi k sobě, ke spolupráci, ke sdílení. To je to nejdůležitější, co bychom se od našich předků měli naučit, nikoliv praní na valše či okopávání pole primitivní motykou ze zahnuté větve.
Není pozemek jako pozemek
Často se uvádí, že k potravinové soběstačnosti stačí pozemek o rozloze 200-465m2. Má to háček. Pěstování na takové ploše není udržitelné – musíte dodávat potřebné živiny, které získáte jinde. Na příklad pokud bych potřeboval trávu na mulč pro oněch 400m2, musel bych posekat trávu na 1600m2, kde ale samozřejmě může růst jen tráva a nemohu tento pozemek využít pro pěstování plodin. Pak by bylo správné uvádět, že ve skutečnosti je potřeba pozemku pro udržitelné pěstování 5krát větší, tedy 2000m2.
Pěstování neni to nejtěžší
Kromě pěstování je potřeba naučit se úrodu zpracovávat – sušit, zavařovat, nakládat, správně uskladnit a všechny tyto produkty zařadit do svého jídelníčku. Zpracovávání zeleniny a ovoce může zabrat více času než samotné pěstování. A naučit se jíst to, co jsme si vypěstovali, ale může být nakonec to nejtěžší.